Bojový sport (karate) jako přitěžující okolnost
04.09.2007
Osoba ovládající bojové umění jakéhokoli druhu je nesmí zneužít. Použití těchto znalostí lze považovat za prostředek, jímž lze dosáhnout zvýšení intenzity útoku a závažnost následku. Jinými slovy ruku či nohu lze za těchto podmínek považovat za zbraň. Takovou situaci řešily v nedávné době trestní soudy.
Obžalovaný v nočním baru napadl poškozeného údery a kopy. Jeden z kopů byl tak devastující, že poškozenému rozdrtil hlezenní kloub a způsobil mu neschopnost v trvání více než tří měsíců a upoutání na lůžko v trvání více než dvou měsíců. Za to byl odsouzen k trestu odnětí svobody na rok do věznice s ostrahou a útok byl kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví s následkem těžké újmy dle § 221 odst. 2 písm. c) trestního zákona. V odvolacím řízení zůstal tento výrok nezměněn.
K dovolání nejvyššího státního zástupce věc přezkoumal Nejvyšší soud. Ten zrušil rozsudek soudu první instance i soudu odvolacího a vyslovil názor, že soudy budou muset zohlednit to, že obžalovaný trénoval po dobu pěti roků karate a dosáhl v tomto umění určité kvalifikace (4. kyu). Útok sám, o němž svědci řekli, že "to vypadalo jako karate" vedl obžalovaný tak, že prudce dupl v otáčce patou ve směru shora dolů proti hleznu stojícího napadeného. "Ovládá-li pachatel bojový sport či bojové umění na takové úrovni, že je schopen použít je v praxi, lze jejich použití považovat za prostředek, jímž lze dosáhnout zvýšení intenzity útoku a tedy i závažnosti způsobeného následku. Jedná-li pachatel s vědomím těchto skutečností, je pak možno dovodit přinejmenším jeho srozumění s tím, že poškozenému může způsobit i velmi závažná poranění. To platí i v případech, použije-li útočník údery či kopy karate, kde se výsledného efektu dosahuje holou rukou či bosou nohou. Ve světle těchto skutečností je zcela irelevantní, že útočník měl na nohou, jak konstatoval nižší soud, pouze lehkou obuv." (usnesení 3 Tdo 111/2007)
V takovémto případě, uzavírá Nejvyšší soud, je na místě použít ne kvalifikace podle § 221 trestního zákona (úmyslné ublížení na zdraví), nýbrž podle § 222 (úmyslné způsobení těžké újmy na zdraví) se sazbou až do 12 roků.
K tomu několik poznámek:
1. Různé školy karate mají různé řazení technických stupňů, žákovské zpravidla začínají od 8. či 9. kyu (bílý pás) a stoupají až k 1. kyu. (hnědý pás). Potom následuje 1. DAN (černý pás) jako první mistrovský stupeň, a dál až k nejvyššímu 10. DANu. Nositel 4. kyu bývá navenek označován fialovým pásem.
2. Charakteristickým rysem karate ( a příbuzných bojových umění) je důraz na sepětí tělesných a duševních schopností. Při tréninku nejde jen o rozvíjení síly, rychlosti, pružnosti a výuky technik, nýbrž současně o rozvíjení koncentrace, (sebe)ovládání, ducha úcty k soupeři. Z toho přirozeně plyne, se vzrůstající technickou způsobilostí, rostoucí odpovědnost za použití těchto schopností, rostoucí sebekontrola a pokora daná vědomím toho, jak mnoho toho ještě neznám. Na Východě je karate úzce spojeno s meditací. Karate není pro toho, kdo se chce "naučit mlátit".
3. Vzpomínám si, že nejvýraznějším a překvapujícím dojmem z mého prvního tréninku byla zdvořilost, začínající příchodem do tělocvičny (dojo) a končíci odchodem z ní. Nikdy jsem při treninku neslyšel nadávání. Občas člověk inkasuje, ale nikdy jsem nezažil faul.
4. Karate vzniklo výlučně jako prostředek sebeobrany proti napadení i ozbrojeným protivníkem. Proto se karateka snažil dosáhnout takových dovedností, aby i v nerovném boji přežil, proto se učil ovládat i techniky se zdrcujícím, někdy smrtelným účinkem. Použití technik k útoku je popřením smyslu karate. Pak je správně útočník posuzován přísněji než ostatní a zneužití získaných schopností je právem potrestáno tvrdším trestem než obdobné jednání jiného člověka.
4. Jiná situace ale nastane, je-li člověk s těmito znalostmi napaden. Není-li možné se konfrontaci vyhnout, pak má právo účinně se bránit, a, v případě nutnosti, i s využitím toho, co v bojovém umění ovládl. Jedná v nutné obraně (§ 13 trestního zákona) a takové jeho jednání není trestné.
Autor: JUDr. Jiří Štancl