Řetězení plateb
09.03.2009
Nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu se významně dotýká subdodavatelů největších stavebních společností.
Ekonomická síla gigantů nutí "malé" (s desítkami či stovkami zaměstnanců) subdodavatele k významným ústupkům. Oblíbeným požadavkem poslední doby se stalo tzv. "řetězení plateb". Řetězením se rozumí podmínění úhrady díla generálním dodavatelem subdodavateli uhrazením ceny díla investorem generálnímu dodavateli.
Subdodavatel se dostává do nezáviděníhodné situace, kdy provede dílo, ale nemusí za něj dostat zaplaceno, pokud nezaplatí investor, tzn. subjekt s nímž není v žádném právním vztahu a jehož chování může ovlivnit jen velice omezeně. Subdodavatel tak s dodavatelem sdílí riziko neuhrazení díla. Ne že by takové ujednání nebylo možné. Podle mého názoru však jde o ujednání natolik specifické, že překračuje meze smlouvy o dílo a obě smluvní strany si musí být vědomy, že jde o ujednání samostatné a odůvodněné okolnostmi případu.
Že se řetězení plateb stává běžným instrumentem šlo odhadovat ze zvyšující se neochoty generálních dodavatelů takováto ujednání z návrhů smluv vyškrtávat.
Rozhodnutím 32 Cdo 2999/2008 Nejvyšší soud dosavadní praxi zpochybnil a konstatoval, že sjednání řetězení plateb bez specifického důvodu popírá elementární principy smlouvy o dílo a je pro rozpor se zákonem absolutně neplatné. Ačkoliv se proti rozhodnutí zvedla vlna odporu, považuji jej za správné.
Autor: Mgr. Jiří Štancl