Ústavní soud a předčasné volby
02.09.2009
Návrh poslance Melčáka na zrušení ústavního zákona o zkrácení volebního období poslanecké sněmovny nevzbudil velký ohlas. Anarchistická libůstka končícího poslance. Reakce ústavního soudu o odložení parlamentních voleb už způsobila poprask. Co se vlastně stalo? - aktualizováno 10. 9. 2009
Ústavní soud není typickým soudem, ale tribunálem přezkoumávajícím v omezeném rozsahu hrubé zásahy do Ústavou zaručených práv. Je jedinou institucí, která se při rozhodování neřídí zákony, ale pouze ústavním pořádkem, přičemž běžné zákony ruší, pokud jsou s ním v rozporu. Klasická poučka pak říká, že ústavní zákony rušit nemůže, protože jsou právě součástí onoho ústavního pořádku, kterým se řídí. Tak jsem ji ve škole slýchával, stejně jako řada studentů přede mnou i po mně. Ústavní soud však dal odložením voleb najevo, že se bude svou možností zrušit ústavní zákon zabývat. Může?
Domnívám se, že ano. Názory, že ústavní soudy nemohou přezkoumávat ústavní zákony jsou dávno překonané a zastávají je spíše letití teoretici ústavního práva. Praxe se ve skutečnosti v poslední době dosti posunula, zejména kvůli podrobněji propracovávané teorii dělby moci a teorii nezrušitelnosti základních náležitostí demokratického státu. Došlo se totiž postupně k názoru, že základ jakékoliv demokratické ústavy je neměnitelný, a to i kdyby proti němu hlasovali třeba všichni poslanci (i česká Ústava koneckonců stanoví, že „změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná“). Tato práva, často označovaná jako „tvrdé jádro ústavy“, pak musí hájit nějaká instituce, jejíž zásah je posledním instrumentem, který má státní aparát k dispozici (poté už přichází v úvahu jen právo občanů postavit se na odpor vůči státu silou). Takovou institucí nemůže být nikdo jiný než Ústavní soud, protože jiný orgán k jejich ochraně vybaven není.
Kdyby takovou možnost stát (Ústavní soud) neměl, nebylo by možné zablokovat ústavní zákony, které byly přijaty ve formálním souladu s právem (ústavní většinou, třeba i všemi poslaneckými hlasy), ale zřejmém rozporu se spravedlností. Příkladem budiž například rasové Norimberské zákony nacistického Německa. Z oblasti volebního práva si pak lze představit ústavní zákon, kterým by si poslanecká sněmovna prodloužila před volbami volební období o čtyři roky, neboť by si byli poslanci vědomi, že své mandáty ve volbách neobhájí. Z těchto důvodů dává soudobá ústavní praxe ústavním soudům právo přezkoumávat ústavní zákony. Nejznámějším protagonistou tohoto přístupu je ústavní soud německý, kterým se navíc ten český často inspiruje.
Otázkou zůstává, zda takto extrémní opatření je skutečně na místě v situaci, kdy si parlament své volební období neprodloužil ale zkrátil, tzn. nesnaží se moc uzurpovat, ale snaží se jí vzdát. Osobně se domnívám, že nikoliv.
Český Ústavní soud svou pravomoc rušit v extrémní situaci ústavní zákony již několikrát vyslovil, v reálu ji však nikdy nepoužil. Vzhledem k mimořádnosti této pravomoci bych se přimlouval, aby si ji schoval na závažnější situace než je ta dnešní.
Aktualizováno 10. 9. 2009:
Ústavní soud při dnešním jednání ústavní zákon zrušil. V odůvodnění svých závěrů o existenci své pravomoci přezkoumávat ústavnost ústavních zákonů zmínil rizika ústavní praxe výmarské republiky a odkázal na doktrínu německého a rakouského ústavního soudu. Z hlediska důvodnosti zrušení konkrétního ústavního zákona kvůli jeho rozporu s "tvrdým jádrem Ústavy" pak hodnotil, spíše než důsledek zkrácení volebního mandátu, skutečnost, že jednorázový a konkrétní zákon zpochybňuje stabilitu Ústavy a tím je protiústavní sám o sobě.
Za pozornost stojí také hodnocení vystoupení místopředsedy sněmovny pana Zaorálka v pozici účastníka řízení, které je všeobecně velmi negativní. Podle mého názoru si těžko ze strany politika představit fundovanější. Bohužel se při reakcích na dotazy ústavních soudců ukázalo, že šlo o vystoupení předpřipravené konzultanty, neboť Lubomír Zaorálek nedokázal zopakovat vysvětlení ani těch otázek, které ve svém předchozím projevu již zodpověděl, a bylo zřejmé, že problematice dostatečně nerozumí. Snad politici po zkušenostech z posledních let pochopí, že pokud chtějí být ústavním soudcům důstojnými oponenty, měli by k jednání poslat profesionální právníky, třeba ty, kteří jim zpracovávají vyjádření písemná.
Autor: Mgr. Jiří Štancl ml.