TGM a Klatovy
16.09.2007
Tomáš Masaryk, ač narozen v Hodoníně, měl a má s naším městem leccos společného. U příležitosti 70. výročí jeho úmrtí (14.9.1937) připravilo Městské kulturní středisko v Klatovech ve spolupráci se zdejším antikvářem, sběratelem a znalcem umění panem Josefem Babůrkem mimořádnou výstavu v Galerii A v klatovském kulturním domě.
Výstava ukazuje sbírku předmětů, k Masarykovi se vážících nebo jemu kdysi patřících, obrazů, bust, publikací, užitkových předmětů, novinových zpráv. Kromě známých děl najdete i publikace regionální, např. Masaryk v Klatovech nebo Masaryk a Domažlice (podle sdělení p. Babůrka existuje i Masaryk a Sušice). Sbírka pana Babůrka je nejucelenější a nejrozsáhlejší kolekcí masarykovských reálií v České republice, v Evropě i ve světě. Na výstavě se promítá formou filmové smyčky film s původními titulky, zachycující presidentovu návštěvu v Klatovech v roce 1923. President Osvoboditel "vsedá na kůň a vjíždí v město", později "přijímá hlášení legionáře Bouzka", prochází městem.
Výstava představuje pouze menší díl celé sbírky, jejíž část (zejm. sochy, obrazy a busty) už p. Babůrek daroval Masarykovu muzeu v Lánech a v budoucnu mu hodlá předat celý zbytek. A tak doufejme, že v dnešní byznys éře bude mít národ to štěstí, že muzeum se sbírkou nebudou v budoucnu "privatizovány" a že půlstoleté sběratelské a badatelské úsilí Josefa Babůrka zůstane zachováno dalším generacím.
Mgr. Irena Babůrková, za níž se skrývá Josífek, Josef Protiva a Mgr. Hana Haladová z městského kulturního střediska, vpředu majitel sbírky Josef Babůrek
Masaryka vnímáme spíše v podobě mýtické, v podobě symbolů: otec republiky, sokol na koni, spolutvůrce legií, intelektuál debatující s Gorkým či Romainem Rollandem, filosof, zamyšleně sedící proti Karlu Čapkovi a rekapitulující svůj život. Mýticky zní jeho apel na trvalou vzdělanost spojenou s mravností (my vzdělanost dnes vidíme pouze technicky jako nástroj k lepším výdělkům). Právě díky masarykovskému mýtu dokázala v Evropě přežít idea samostatné, teprve 20 leté republiky a to navzdory Hitlerově okupaci a po válce navzdory bolševické totalitě. Na tuto ideu pak mohla navázat česká republika v roce 1993.
A co ta idea nese? I ona je mýtem. Ale mýtus není výmysl. V mýtu je vzorec chování, životní zkušenost, spíš jen naznačující než definující, často širší než verbální definice, a proto obtížně definovatelná. V mýtech nenajdeme letopočty bitev ani data úmrtí. Ty v posledku nejsou důležité. Masarykův mýtus vtiskl republice a jejím občanům jistou neokázalost až rovnostářství, z humanismu rostoucí úctu k člověku, silnou solidaritu, úctu k právu a ke vzdělání, toleranci k jiným názorům, ohled na menšinu.
Asi i díky tomu se politické převraty u nás obejdou většinou bez větších krveprolití, asi i díky tomu máme silnou sociální tradici. Možná i díky jistému egalitářství závidíme úspěch a vyniknutí sousedovi. Asi i díky Masarykovu mýtu máme sympatie k domáckým husitům a antipatie k cizáckým jezuitům. Historický pohled může být jiný (rabující husitská soldateska a proti tomu vzdělanci pozvedající českou řeč), mýtus, legenda je ale silnější.
Porovnejme symboly a mýty formující češství (Komenský, Masaryk) třeba s šlechtickými mýty katolického Polska ( Sobieski, Pilsudski). Co je lepší? Střídmost, nechuť k velkým gestům - ale ani k velkému odporu - anebo šavle vzhůru, za Boha, za vlast - i proti beznadějné přesile? Máme bídu protektorátu, ale také hrdiny Morávka, Mašína a Balabána. Máme bídu normalizace, ale máme také Jana Palacha. Přežít (či zemřít) v mlčenlivém nesouhlasu anebo jít na zteč s vědomím porážky? Co je dobře, co je špatně, kdo ví...
Vstup do výstavní místnosti s Masarykovým křeslem
Ale zpět k výstavě: co spojuje TGM s Klatovami? Kromě osoby pana Josefa Babůrka také to, že do roku 1914 byl Masaryk, jak hlásá nově instalovaná pamětní deska ve zdejší Masarykově škole, právě za Klatovy poslancem v říšské radě. Poté ze země odešel a vrátil se na podzim 1918 do nově vzniklé republiky jako její první a dodnes nejvýznačnější president. A mýtus začíná žít...
Unikátní výstava potrvá pouze do konce září. Neváhejte.
Jiří Štancl