Ochutnali jsme první sníh na Šumavě
20.10.2007
Včera, 19.10.2007, jsme v 18.00 hod odstartovali běh na vrchol strmé špičácké sjezdovky Šance. Tam a zejména zpátky jsme už klusali sněhem.
V 17. 45 se nás sešlo na špičáckém nádraží šest, jádro družstva tvořil klatovský karate oddíl. Běh na vrchol Špičáku (1202 m n.m.) jsme odstarovali u nádraží, jehož výšku Radek odhadl podle mapových vrstevnic na 700 m n.m. Na přibližně dvoukilometrové trati tedy převýšení 500 m.
Družstvo před výběhem: zleva Radek Novák, Michal Brunner, Jirka Štancl ml, autor článku, Aleš Staněk a Honza Krs - zastoupeni tedy byli hasiči, policie, ale taky bílé límce.
V 18. hodin vyběhl první, potom po minutě jsme běželi další, čas si měřil každý sám. Černá špičácká sjezdovka Šance, dlouhá 1.425 m, s převýšením 350 metrů, ve mně vždycky, při pohledu z hrany velkého padáku, vyvolává lechtání v žaludku. Ale pohled ze spodu, měřený hodinkami s letícím časem, je beznadějný.
Nemá význam to dál prodlužovat - kousek nad začátkem sjezdovky už jsem jenom šel. A v nejprudším padáku spíš lezl a popadal dech. A protože nahoře už čekali všichni ostatní, díky jejich povzbuzování jsem se zmátořil k proběhnutí několika posledních metrů do cíle, který byl na konci lanovky.
Klus dolů sjezdovkou číslo 3 k autu se odehrál sice s botama plnýma sněhu, ale byl osvěžující, živený taky radostí nad tím, že ten kopec je za námi. Byla to vydařená akce, snad se nám po skončení lyžařské sezony podaří ji zopakovat.
A časy? Nejsou důležité, každý bojoval sám se sebou. Ale přece jen pro srovnání - nejrychlejší, Honza Krs, se od nádraží na vrchol dostal za obdivuhodných 19 minut a 28 vteřin. Potom následovali s výbornými časy Aleš, Jirka, Radek s Michalem, a, na hezkém šestém místě, s časem 29 minut (s takovou maličkostí jako vteřiny jsem se nezdržoval), jsem uzavřel v cíli běžecké pole.
Jiří Štancl