Trojí volba
16.02.2008
V uplynulých dnech poutaly moji pozornost troje volby: volba generála SJ, volba českého prezidenta a volba amerického prezidenta. Všechny jsou nepřímé, to znamená že vždy volí podle nějakého klíče vybraní volitelé, jinak ale každá volba je z jiného světa.
Generál SJ
Generální představený jezuitů (SJ - Societas Jesu) byl volen 217 voliteli, kteří se do Říma sjeli z celého světa. Dosavadní generál Holanďan Peter Hans Kolvenbach nabídl svou rezignaci z důvodu věku. Volba proběhla tak, že po čtyřech dnech vzájemných rozhovorů a soustředění napsal každý z volitelů na lístek jedno libovolné jméno toho z přítomných, koho považoval za nejlepšího pro nový úkol. Volby se zúčastnil také český jezuitský provinciál P.ing. František Hylmar. Nadpoloviční většinu získal 19. ledna 2008, hned napoprvé a poněkud nečekaně, Śpaněl P. Nicolás.Předem nebyli postaveni žádní kandidáti, tudíž nebyly žádné projevy, žádné představování vizí. Delegáti vědí, co chce SJ jako celek, jsou s tím ztotožněni a znají výzvy dnešní doby (multikulturní společnost v globalizovaném světě, sociální oblast a lidé na okraji společnosti). Každý volitel se pak ptá sám sebe, kdo z přítomných nejlépe splní nový úkol. Voliteli z toho nic nekyne, a ani pro sebe, jsa každý z jiného konce světa, žádnou výhodu nečeká.
Český prezident
Zkuste to posadit do tuzemské reality a vidíte, že to nemůže fungovat: takový model předpokládá zapálení pro společnou vizi, otevřenost, tolerantnost, upozadění svých zájmů, veřejné působení chápané jako služba. V české politice utopie. Tím není řečeno, že naši politici nemají společnou vizi a zájem: spolehlivě se projevuje při hlasování o jejich platech a imunitě. Přidá-li se k tomu přiměřeně ohebná páteř, je o výsledek postaráno – pomohou tu přímé peníze, tu slib financování volební kampaně (anebo naopak hrozba jejího nefinancování), tu přístup ke státnímu majetku. Tahle atmosféra nutně vyžaduje tmu nebo aspoň příšeří. Posvítí-li se tam občas, u leckoho (na straně zainteresovaných i na straně diváků) to vyvolá zděšení.
Americký prezident
Volby amerického prezidenta neprobíhají v takovém přítmí. Prezidenta volí také volitelé, ale systémově je dáno, že kandidáti je nemohou získat na svou stranu zákulisním uplácením. Velikosti kandidátem veřejně vybojované podpory odpovídá počet hlasů budoucích volitelů.
Majetkové souručenství
Čeští volitelé (volby se zúčastnila také zdejší sušická senátorka Jiřina Rippelová) měli na výběr – buď cestu otevřenosti a proevropskou anebo cestu vůči Evropě uzavřenou, pohybující se na důvěrně známé půdě domácího příšeří. (schůzka Weigl-Šlouf nebo Klaus-Surňak). Ti, co u moci jsou anebo přímo nejsou, ale chtějí si taky líznout (Melčák, Pohanka, Snítilý, část lidovců, dvě nezávislé senátorky) přirozeně volili vizi druhou: u vize první hrozí, že čím víc nám pod prsty bude vidět fungující Evropská unie, tím hůř se bude udržovat toto majetkově mocenské souručenství, v němž jsou jeho protagonisté doma. Toto protievropské křídlo by logicky nejraději projekt společného evropského domu odtroubilo – ale na prapor si to napsat netroufnou, protože miliardy tekoucí sem z Bruselu jsou velmi příjemné.
Do majetkových jistot zamířili také někteří moravští a čeští biskupové a strahovský opat, kteří se angažovali ve prospěch staronového prezidenta. Nic proti tomu – mají právo, tak jako každý, diskutovat se svým poslancem o volbě i právo argumentovat pro kteréhokoli z kandidátů. Problém hodnostářů je ale v jejich motivaci – jde o (církevní) majetek a kšeft s ním. Tímto postojem církev vytrvale znevěrohodňují - a politickou stranu samozřejmě taky.
Jiří Štancl