Václav Fiala v Americe I.
03.06.2008
Klatovský sochař Václav Fiala byl vybrán, spolu s dalšími dvěma umělci z různých koutů světa, aby vytvořil sochu pro město Nashua ve státě New Hampshire. Pobývá v USA od 17. května, denně mlátí do kamene a večer píše dopisy. Zveřejňuji postupně a zkráceně některé z nich, protože autor mi dovolil, abych s nimi dělal co chci...
Prvni zprava z New Hampshire
Chce-li si clovek zosklivit Ameriku jeste drive nez do ni vstoupi, pak necht si v srdci uchova zazitek z imigracni haly kterehokoliv letiste. To Bostonske nas privitalo horkem, nedostatkem vzduchu, absenci oken, tisnivym pocitem a tisicovym davem vycerpanych cestujicich, ktere prave vyvrhly ze svych utrob letadla z ruznych koutu sveta...
Let pres ocean s jedenapul rocni Rozarkou probehl dobre az na tu imigracni halu po vzstoupeni z letadla. Americane jsou odbornici na vytvareni nejruznejsich labyrintu, ktere maji davy prichozich nasmerovat, zpomalit, nahnat do koridoru a hlavne nalezite odradit od navstevy Ameriky. Labyrint vytvoreny pred okenky imigracnich uredniku bostonskeho letiste byl mistrovskym vytvorem nejakeho cerstve povyseneho policejniho dustojnika, ktery se jal podrizenym predvest ze prymku na rukave nedostal nadarmo. Obrovskou halu rozdelil modrymi a cervenymi stuhami na pruhy o siri jeden a pul metru, tak dumyslne, ze ziskal pristupovou cestou dlouhou nekolik mil...
Po te co jsme s unavenou a nervozni Rozarkou prosli jedenkrat napric halou zjistil jsem s hruzou, ze tato cesta nam trvala 32 minut. Pred nami bylo jeste dalsich sest ci sedm labyrintovych koridoru. Jednoduchym znasobenim jsem dosel k zaveru, ze tohle nemuzeme ve zdravi prezit. Pak ale prisla necekana zachrana. Nikoliv od netecnych policistu, tem ruzne veci dochazeji pomalu nebo vubec, ale od nekolika spanelskych gentlemanu, kteri jednoduse nazdvihli stuhy a vytvorili nam cestu napric az do prvni brazdy. Jak jednoduche...
Druha zprava z New Hampshire
Pred domem nas vitali ti, kteri nabidli, ze nam poskytnou na tri tydny zazemi. Mari a Charlie, jak nam v emailu napsali z institutu: They are great people! Ale uz nam nesdelili, ze ti bajecni lide jsou velice stari a nejspis i velice nemocni. Zapochyboval jsem zda je to nejrozumejsi reseni prijmout me se Silvii a malou Rozarkou na tak dlouhou dobu. Jenze co delat. Vitali nas na prahu temi nejkrasnejsimi slovy: Ted je nas dum vasim domovem!
Dovravorali jsme do pokoje a, snad jakoby to jeste nestacilo, musel jsem pocitit dalsi sok. To jak interier bytu vypad bych si tezko dokazal predstavit a budu to i tezko popisovat...
Svalil jsem se na pseudorenesancni sofa pokryte zlatym prehozem a opet, jako uz tolikrat, jsem vznesl kamsi do prazdna otazku: Kde to zase jsem a co tu delam? A pak jsem si vzpomel, stale jeste v pololeze, na svuj prvni pobyt v New Hampsire pred deseti lety, kde me dobri lide ubytovali v pokojiku nejmladsiho ditete. A ja spal v postylce potistene kytickami a tapety byly pohadkove a sve projekty jsem kresli za mrnavym stoleckem maleho Grifina a tisnil jsem se na miniaturni zidlicce a kladl si v prvnich dnech naprosto stejnou otazku kazde rano a kazdy vecer.
Usnuli jsme plni pochybnosti s hlavami plnymi otazniku. Dobrotivost srdce ale clovek nema zpochybnovat ponekud ztrestenym otiskem do sveho obydli. Uz za par hodin jsem se zacel za sve nejistoty a pochybnosti stydet. Stacilo dat odpocinou unavenemu telu a pocuchanym nervum,aby clovek pocitil obetavost a dobrotu tech dvou starych lidi, kteri nam s tak vznesenym gestem otevreli svuj dum v Nashua ve state New Hamspsire.
V.F.