Tlumit křeče dnešní společnosti
28.04.2009
S Františkem Hylmare, SJ, představeným českých jezuitů, jsme se sešli k rozhovoru večer 25.4.2009, po skončení přednáškové části Barokních jezuitských Klatovy. Rozhovor byl otištěn v časopisu Nové Klatovsko č. 22 pod názvem Tlumit křeče dnešní společnosti. Následně byl publikován také na webu www.jesuit.cz.
Na dnešní konferenci zaujal posluchače jasnou a výstižnou charakteristikou jezuitského školství P. Thomas Roach. Zdá se, že jezuité se v této oblasti celosvětově výrazně angažují.
Nejsme řádem výlučně školským, ale přesto se tato oblast brzy stala pro jezuity charakteristickou. Již koncem 16. století měli jezuité první školu, a to v Itálii. V Čechách jich vznikla postupně celá řada. Zrušením řádu v roce 1773 tyto aktivity zanikly. Po obnovení řádu, to je po roce 1814, vznikly u nás školy v Praze, Bohosudově, Brně a na Velehradu. Ty pak skončily v 50.letech minulého století.
Kde získávají jezuité kvalifikaci?
Studiem doma i v zahraničí. Kdo chce být jezuitou - knězem, musí po maturitě vystudovat alespoň filosofii (3 roky) a teologii (4 roky). K tomu připočtěte dvouletou přípravku a zpravidla dvouleté období praktického působení mezi studiem, a máte 11 let formace. Naši členové studují na universitách v Krakově, Mnichově, Římě, Paříži, Dublinu a na některých dalších. Ale studium není za každou cenu. Jde o to, aby každý využil ty schopnosti, které má. Někdo má schopnost pracovat se dřevem, ne studovat, bude s námi tedy žít jako bratr – nekněz a dělat důležitou práci, bez které se neobejdeme. A tenhle princip, vzbudit v každém to, v čem bude nejlepší, co ho bude nejvíc těšit, se uplatňuje i v jezuitském školství.
Je u nás nějaká škola vedená jezuity?
Vloni jsme otevřeli první školu v České republice. Je v Děčíně, je to 2. stupeň základní školy, která chce připravit děti co nejlépe pro další studium. Proto je výběrová, ale ne tak, jak si při tomto slovu představujeme. Vybíráme do ní děti, kteří potřebují zvláštní péči, a které zároveň mají potenciál dalšího rozvoje, který by jinak zůstal nevyužit.
Jsou to děti romské? Nebo děti na okraji společnosti?
Počítáme tam i s dětmi romskými. Vyznání ani národnost nehrají roli. Jak jsem řekl, jsou to děti, vyžadující zvláštní péči, individuální přístup. A zároveň děti, které samy (resp. se svými rodiči) nejsou schopny si vzdělání zajistit, ačkoli na to osobnostně mají.
Na jedné z přednášek zaznělo, že jezuity bylo možno v minulosti najít na panovnických dvorech. Teď se jezuité věnují lidem na okraji společnosti?
Možná, s trochou nadsázky, je to vliv předchozí situace – to kyvadlo se v 60. a 70. letech minulého století vyhouplo na druhou stranu. Ale situace nikdy nebyla černobílá: i v době, kdy někteří jezuité byli rádci panovníků, jiní jezuité se věnovali lidem na okraji společnosti – již sv. Ignác např. zřídil dům pro pomoc prostitutkám. Jezuité šli vždy tam, kde to společnost potřebovala. Ti, kdo dnes vládnou, se ovšem domnívají, že to třeba není. Mocní tohoto světa s církví nepočítají.
To neplatí o všech. Tony Blair, bývalý ministerský předseda Velké Británie, publikoval nedávno v New Statesman článek, že nebudou-li se dnešní politici zabývat Bohem, neporozumí světu, který chtějí vést, protože v dnešním světě hrají náboženství stále silnější roli.
To je pravda. Ale jsou politici, kteří nevidí společenskou roli křesťanství. Nechci, aby církev byla privilegovanou skupinou, ale církev vyvažuje různé vlivy a napětí ve společnosti. V dnešní tržní společnosti, kdy 10% mocných ovládá 90% bohatství planety, a kdy víc a víc lidí je vytěsňováno na okraj společnosti, musíme vyvažovat. K lidem na okraji se nemůžeme otočit zády.
Co konkrétně církev dnešní české či evropské společnosti nabízí?
Třeba obřady. To není tak málo, je to služba. Obřady provázejí člověka celý život. Křty, úmrtí, svatby. Stát, společnost, je má taky, má vítání občánků, má úřední sňatek, má rozloučení v krematoriu – ale lidé cítí, že tomu něco chybí. Kdyby církev nenesla do společnosti obřady, jak by asi vypadaly Vánoce nebo Velikonoce? Církev nabízí službu svědomí společnosti – rozumní lidé o ni stojí, ať jsou bohatí nebo chudí.
Jsou dnešní lidé otevření takovému poselství?
Podívejte se, čemu všemu lidé věří a kde hledají: horoskopy, vykládání karet, ale také vyvolávání duchů. Lidé mají strach ze smrti. Říkáme jasně, tudy nechoďte. Možná lépe můžeme komunikovat s těmi, kteří říkají že smrtí vše končí a basta, než s těmi, kteří hledají vlastní spojení se záhrobím. Věda patrně ani v budoucnu nedosáhne za hranice smrti. Nebudeme schopni prokázat, co za ní je – to je věc individuální zkušenosti každého člověka, který ji ovšem už nemůže sdělit. Ale říkáme, že věříme, že dobrý život se vyplatí. Že dobré bude odměněno a zlé potrestáno. Že je věčný život. Opíráme se přitom o Písmo, tradici a několikatisíciletou společnou intuici lidstva, která neodporuje zdravému rozumu.
Možná, že lidé mají obavu také ze zabezpečení ve stáří, ať již zabezpečení ekonomického, nebo pečovatelského.
Sociální služby, školství (i zdravotnictví) byly vždy prodělečné, tam nelze uplatnit tržní principy. Jezuité tady dělají to, co se nedá převést na peníze. Jsou to oblasti, v nichž jsme ochotni a připraveni pomáhat bez ptaní se po výdělku, jen za „byt a stravu.“ Nepropadáme beznaději, že to nejde tady a hned. Církev má perspektivy, přesahující volební období, přesahující život člověka, má skutečnou globální vizi. Chceme jít trpělivě s potřebnými, chceme tlumit křeče dnešní společnosti.
Český jezuitský provinciál P. ing. František Hylmar, SJ, se narodil v roce 1957, v roce 1981 vystudoval geodezii a kartografii na ČVUT, pak pracoval v oboru, v září 1989 vstoupil do TJ, v roce 1990 zahájil noviciát, poté studoval 3 roky v Krakově, 3 roky v Dublinu, pak 2 roky působil jako kaplan v Olomouci, pak následovaly 2 roky studií v Madridu a 6 měsíců praxe v Mexiku. Od roku 2004 je představeným českých jezuitů. SJ je zkratka pro Societas Jesu, česky Tovaryšstvo Ježíšovo (proto někdy TJ), tedy jezuitský řád.
Jiří ŠtanclKomentáře
Zatím nebyl vložen žádný komentář.